Letošní ročník festivalu Jazz Goes To Town bude zahájen v pondělí 15. října v 19 hodin koncertem mezinárodního jazzového seskupení saxofonisty Luboše Soukupa na jevišti Divadla DRAK. S kolegy z Německa, Dánska a Švédska se Luboš potkal na svých dánských jazzových studiích. Hostem kvarteta bude kytarista David Dorůžka. Druhý, navazující pondělní koncert, se uskuteční v klubu Springfield v Gayerových kasárnách. Začátek je avizován na 21 hodin, aby všichni posluchači z DRAKU mohli v klidu včas dojít. Zahraje tu vyhlášený jazzový band MUFF včele se saxofonistou Marcelem Bártou a bubeníkem Romanem Víchou, očekávejte pořádný nářez… Prostory hlavní scény Divadla DRAK a klubu Springfield a časy začátků koncertů 19 a 21 hodin budou platit až do čtvrtka, v pátek se festival pomalu přesune do prostor Aldisu. Pigeon Saxophone Quartet už jednou na JGT hrál, náročnou hudbu a s mimořádným úspěchem. Letos předvedou jiný repertoár a přivezou vzácného hosta, argentinského saxofonistu a hráče na indiánské flétny Javiera Girotta.

Na festivalu se představí úspěšná hradecká jazzová rodina Brunnerových. Otec Martin, flétnista, ex Spektrum, Ventil Duo (s Jiřím Vyšohlídem), Jazz Fragment Praha, Znamení dechu, Kontraband Milana Svobody, zahraje se svým mnohaletým partnerem, kytaristou Jaroslavem Šindlerem. Syn Martin, klavírista, absolvent pardubické konzervatoře (prof. Hršel) a žák Karla Růžičky (kompozice - Konzervatoř Jaroslava Ježka), nositel ocenění za skladbu roku od Ochranného svazu autorského, se v Hradci představí se svým triem a skladbami převážně z nového výborného alba Still Warm To Touch. Vynikající všestranný hudebník Josef Fečo přichází s vlastním, velmi zajímavým mezinárodním projektem Josef Fečo & His Gypsy Friends, ve kterém hrají kromě Josefa Feča na kontrabas také srbský akordeonista Lelo Nika, slovenský pianista Ondrej Krajňák a bubeníkem je Maďar Zoltán Csorsz. Nezvyklé nástrojové obsazení, kombinace akordeon -  piano slibuje neobvyklý zvuk. Navíc zazní fúze jazzové, balkánské a cikánské hudby. Emila Viklického netřeba představovat. Naposledy jsem ho slyšel hrát na loňských Slánských jazzových dnech a znovu jsem si uvědomil, jak originální skladatel a pianista to je. Je dobré si ho připomenout i v Hradci, ostatně už dlouho tady se svojí kapelou nehrál. Sexteto Petra Kalfuse představí kromě vlastních kompozic členů kapely (Petr Kalfus altsaxofon, Jakub Doležal tenorsaxofon, Jan Jirucha trombon, Mark Aanderud piano, Petr Dvorský kontrabas, Martin Kopřiva bicí) svitu amerického saxofonisty a skladatele Walta Weiskopfa Sight to Sound, napsanou se záměrem ilustrovat příbuznost a spřízněnost různých forem umění.

Miroslav Hloucal Quartet je nový projekt trumpetisty a skladatele Miroslava Hloucala. Složení kvarteta je česko-slovenské, českou stranu zastupují Miroslav a kontrabasista Tomáš Baroš, slovenskou pianista Klaudius Kovač a bubeník Marian Ševčík. Jde o kompozice vesměs autorské, většinou z pera Miroslava Hloucala.

Niccolo' Faraci Quartet z Itálie je tvořen výbornými instrumentalisty a komponisty: kontrabasistou Niccolo' Faracim, saxofonistou AchillemSuccim, pianistou Lorenzem Paesanim a bubeníkem Dariem Congedem. Poslední Faraciho album je hodně komponované, ostatní jeho projekty, které jsem poslouchal, se vzájemně dost liší, nechme se překvapit, co v Hradci zahrají.

Sisa Fehérová je mladá neobyčejně talentovaná zpěvačka s neuvěřitelným hlasovým fondem a feelingem, ještě o ní hodně uslyšíme. Zazpívá ve foyer Aldisu za doprovodu Collaboration, což je nástrojově kytara, basa, bicí - Tomáš Fuchs, Matěj Havlíček, Martin Linhart. Osobně se velice těším na švýcarskou kapelu Keller´s 10. Jejich album jsem slyšel několikrát a rád se k němu budu vracet. Je to výborně sehraná kapela plná nevšedních sólistů. Hrají Kellerovy kompozice, které někdy připomínají pouliční taneční zvuk pochodových kapel z New Orleans, jindy jde o moderní komorní jazz. Dokonale je využívána dynamika, rytmické groovy, hrané často i dechy. Rozhodně velmi originální hudba. Terry Bozzio je jedním z nejvšestrannějších rockových a jazzový bubeníků, v Čechách ho známe především díky jeho tříleté spolupráci s Frankem Zappou, jejímž výsledkem bylo deset alb, tři světová turné a film Baby Snakes, a také třeba z  alba kytaristy Jeff Becka Jeff Beck Guitar Shop. Ve svých performancích uvádí Bozzio melodické skladby pro bicí soupravu, prezentuje se jako jedinečný inovátor a umělecký vizionář, který posunuje tradiční hranice technických i zvukových možností do sfér pro moderní bicí nástroje dříve nemyslitelných. Norské Helge Lien Trio uvádí skladby svého lídra, který se nebojí zkoumat hranice mezi různými hudebními žánry. Lien je technicky brilantní hráč s pevným a bohatým zvukem, a nekonvenční skladatel. Těžiště jeho práce je od roku 1999 soustředěno na klasické jazzové trio. Koncert slibuje Aldis plný krásné atmosférické oduševnělé klavírní hry.

World Saxophone Quartet je historicky z nejslavnějších a také z nejkvalitnějších světových saxofonových seskupení. Tvoří ho veličiny David Murray, Tony Kofi, Oliver Lake a Hamiet Bluiett. Kvarteto doprovodí na basu Jamalaadeen Tacuma a na bicí Ranzel Merritt. Za dobu existence natočilo na dvacet alb, z toho některá tématická, věnovaná třeba Duke Ellingtonovi nebo Jimi Hendrixovi. Závěr festivalu tedy patří excelentní performanci, ve které budou improvizované pasáže střídány pasážemi přesně danými. Tématem bude dílo Jimiho Hendrixe, někdy jenom text, někdy zaranžovaný motiv, ale jindy ho budete v muzice hledat.  

„JAZZ JAKO MALOVANÝ - Petr Kalfus Sextet
Čtvrtý den festivalu Jazz Goes To Town mne dohonily nejazzové povinnosti, jež nesnesly odkladu, takže jsem musel oželet trio Emila Viklického, což mne mrzí dvojnásob, neboť jsem byl zvědav, jak to dnes bubnuje Cyrilovi Zeleňákovi (ten taky hrával s Dežom). Ale když se naskytla šance stihnout alespoň část vystoupení sextetu Petra Kalfuse ve Springfield Clubu, poháněn mou vitální ženou překonal jsem tak světový rekord v běhu skrz Hradec Králové!
Dle propozic měl PETR KALFUS SEXTET hrát s excelentním mexickým pianistou Markem Aanderudem, ale místo něj seděl za klávesami mně neznámý Jiří Neužil. A od té chvíle si jeho jméno budu setsakra pamatovat! První milé překvapení! A druhé byl fakt, že jsem stihl to podstatné z jejich vystoupení, neb avízovaná svita amerického saxofonisty a skladatele Walta Weiskopfa "Sight To Sound" zazněla v druhé části, po pauze. Soubor ve složení Petr Kalfus (altsaxofon), Jakub Doležal (tenorsax), Jan Jirucha (pozoun), Jiří Neužil (piano), Petr Dvorský (kontrabas) a Martin Kopřiva (bicí) rozprostřeli obrovské plátno, na něž nanášeli výsostně jazzový zvuk v celé jeho pestrosti, a co bylo nejdůležitější, také SDĚLNOSTI! I v těch nejvypjatějších partech (to se týká obou saxofonů, tenoru však nejvíc), které byly již syceny dokonce free-jazzem, neztrácela jejich živočišná hudba hlavu ani patu. Doležalův tenor byl pro mne doslova zjevením, obešel se i bez sáhodlouhých a nejroztodivněji zakroucených hadic (jak tomu říkají saxofonisté), a přesto zněl emotivně a moderně. Kalfusova altka je pak již pojem a jsem moc rád, že to v našem jazzu vypadá na colemanovskou renesanci tohoto nástroje. A aby toho nebylo málo, tak se ještě vynořil Mistr bubenický! Ano, ten vižlovitý Martin Kopřiva, to je on! Stačí mu jednoduchá souprava a asi opravdu již bohem daná schopnost neskutečně bohatého vhledu do jazzové masy vůkol. A zmiňovat se o trombónistovi Jiruchovi by bylo již nošením sov do Atén. Ten jednoduše válcuje!Petr Dvorský sice nevystřihl jediné sólo, ale jeho hra nepostrádala obvyklou razanci a melodičnost. Jednotlivé části svity jsou věnovány slavným, vlastně signifikantním malířům (Gogh, Monet, Lautrec, Dalí), přičemž dokázali odstínit jednotlivé portréty, cítíte trudomyslnost, vášeň, opojení mořem, tahy štětcem, vůni žen, a vše vrcholí kompozicí "Sound", všichni aktéři ze sebe vydolují dechberoucí sóla, vyznávajíce pouze dvě tempa: rychlé a ještě rychlejší... 
Takže bych to shrnul: BRAVO!“

JAN HOCEK

„JAZZ VE ZNAMENÍ VZLETNÝCH I ZEMITÝCH VÁŠNÍ
Třetí den, středa 17.října, jsme v polovině festivalu Jazz Goes To Town v Hradci Králové, v divadle Drak vystoupil MARTIN BRUNNER (Jr.) se svým triem. Samozřejmě představil své autorské album Still Warm To Touch, s bubeníkem Tomášem Hobzekem a basistou Rastislavem Uhrikem, a dlužno předeslat, že jsem si několikrát za večer říkal, kam že se na mladého Brunnera hrabe Hiromi, již jsem nedávno slyšel také s triem a která k jazzu přistupuje podobným způsobem, ať již po kompoziční či interpretační stránce. Skladby jsou vystavěny postupně, nejde jen o způsob "motiv, improvizace, motiv", struktura kompozic je členitá, střídají se tempa, nálady, barvy, zvuk se zhušťuje, nebo naopak "řídne", kdy pak zaperlí každý tón, každý úhoz, úder či zanoření do strun, přičemž však houstne napětí, respektive pnutí uvnitř skladby, takže posluchač se nadechuje až se slastí. Brunner čerpá z vážné hudby, zachytíte Bacha nebo třeba Cage, ale on je necituje, ale namáčí své prsty do jejich zvukových palet a ty barvy pak nanáší na jazzové plátno. A činí tak s vášní, takovou tou vzletnou, kde intelekt je na stejné vlně se srdcem. Rytmika pak musí být zákonitě bohatší, pouze netvrdí muziku, ale ještě podbarvuje a udržuje pohromadě, pomáhá posluchači se orientovat, přičemž jsou oba, Hobzek i Uhrík, dostatečně vynalézaví, efektní a zároveň robustní, když je potřeba. Občas spustí i docela ostré groovy! Zazněly samozřejmě kompozice jako City Dance (ta hned v úvodu), kde exceloval bubeník, balada In The Colour Of Winter s nádherným sólem basisty (podobně stavěli balady E.S.T. blahé paměti), srdceberoucí Come To Light, rytmicky neotřelá Olga Meets Olga, dechberoucí Flying a jímavá skladba Jak voní tymián, opravdu voňavá, vzletně vášnivá...
A pak v natřískaném klubu Springfield jsem okusil jinou vášeň, tu dřevnou, zemitou, více srdce, vlastně jenom srdce, vášeň do roztrhání těla! Basista JOSEF FEČO se obklopil svými rómskými přáteli a hodlal do nás napumpovat jazz s balkánskými a vlivy. A jaký jazz! Jazz, který byl balkánskou a cikánskou hudbou obohacen, dokonce si troufám tvrdit, že UMOCNĚN - ony vlivy nebyly naroubovány, ale přetaveny, najednou si s údivem uvědomíte, že slyšíte nauvěřitelně nadupaný swing, s vůní pálenky a potu, že najednou cítíte, jak vám to rve srdce na kusy a zase sceluje, když je to pomalé! A protože avízovaný rómský bubeník Zoltán Csorsz nepřiletěl, za bicí usedl "bílý" Ota Hejnic Jr., takže se takto zkompletovalo trio, které letos natočilo vynikající debut One, to jest vedle Feča ještě pianista Ondrej Krajňák. Sestavu Fečových Gypsy Friends pak doplnil srbský akordeonista Lelo Nika. A náramně doplnil! Kdybych ho měl jazzově charakterizovat, pak bych ho označil jako "Thielemanse akordeonu", jeho hra místy skutečně evokovala onu slavnou chromatickou foukačku! Všichni protagonisté hráli jako o život, každý z nich se změnil v živel, přírodní úkaz. Opět tvrdím to, co jsem vždycky tvrdil a tvrdit budu, že Josef Fečo je naším nejlepším současným basistou, připomínajícím fenomenálního Maďara Aladara Pegého, takže i jemu by slušelo označení "Paganini kontrabasu"! Ota Hejnic se vůbec neztratil v tomhle živlu, spíše naopak, přitom jeho pozice nebyla zrovna snadná, jenže dobrý muzikant se nikdy necítí jako "záskok"! A Ondra Krajňák byl k nezastavení! Energie, která z něj skrz prsty tryskala do kláves, nebyla snad ani z tohodle světa, viděl jsem ji proudit, piáno se třáslo, pot stříkal na všechny strany. Představil se i jako umný autor, Argentinské bolero je fakt majstrštyk! Kvartet zahrál také bluesovou dvanáctku, ale ani zde si nemínil "odpočinout" a jel nadoraz. Nechyběla ani rumunská lidovka, a to jako duet basy s akordeonem, oslava toho nejčistšího muzikantství a vlastně i přátelství. Kvartet je ale nejsilnější v autorských skladbách, zde je jazz opravdu tím žhavým magmatem, který na vás stříká a dopuje vás čirou radostí a energií. Zvláště kompozice Aurement (nikdo neví, co to je, ale to slovo se všem líbí) je toho zářným příkladem! 
A je vlastně nutné vědět, CO to je? Je to zkrátka hudba! A až potom jazz...

JAN HOCEK

SOUBOJE, DIALOGY A ROZHOVORY

Druhý den festivalu Jazz Goes To Town (Hradec Králové), úterý 16.října, a v divadle Drak vystoupil PIGEON SAXOPHONE QUARTET (Pavel Hrubý, Marcel Bárta, Jiří Tarantík a Dalibor Bárta) v projektu, který letošní rok připravoval s italským saxofonistou s argentinskou krví JAVIEREM GIROTTO. Zazněly výhradně jeho kompozice, které jsou nejčastěji charakterizovány jako směs jazzu s argentinskou tradicí, čímž je míněno nové tango. Ale jak se ukázalo, jde o velmi fádní
charakteristiku. Hned v úvodní čtyřdílné svitě o smyslu života, v níž Girotto využil oba své nástroje, sopránsaxofon a jihoamerickou flétnu, byl patrný vliv původní indiánské hudby, některé části skladby byly postaveny na základech z barokní fugy, saxofony se lahodně proplétaly, v unisonech vytvářely neobyčejně plastické a barevné plochy a plošky,
bez hran. Ty občas vysoustružil svou ostrou sopránkou sólista, čímž na pódiu dokázalo zhoustnout napětí až k erupcím nahromaděných emocí. Zároveň v Girottových skladbách probíhá neutuchající souboj mezi americkým jazzem a jihoamerickou hudbou  a tento večer zvítězily hudebníkovy kořeny. Jeho flétnové party toho byly zářným dokladem a
přiznám se, že jsem v jednom případě nebyl schopen úspěšně potlačit hodně silné pohnutí. Bylo to v kompozici Arandanos, což byl jeden z původních indiánských kmenů v Argentině, v těch tónech byl nakumulován snad veškerý smutek světa! Ale Girotto není žádný laciný citový vyděrač, a hned poté posluchače osvěžil rozvernou skladbou Maradona je lepší než Pelé. V La Luna pak dokázal promísit veškeré hudební vlivy, přičemž náš kvartet s ním vedl úžasný, umný a užaslý dialog, vášnivě i pokorně, a musím vyseknout nejhlubší poklonu nejen skladatelským, ale také aranžérským schopnostem autora! V přídavku Fuga del 900 potvrdil Girotto, že fuga je jeho silným inspiračním zdrojem, což v evropském jazzu není zase takovou vzácností (Artaud, Godard, Enders, Riessler atd.).
Snad je to i záměrem ředitele a dramaturga festivalu, ale druhý koncert (ve Springfield Clubu) "ideově" souzněl s předchozím (stejně, jako tomu bylo včera)! Dialog, tentokrát doslovný, neboť vedle sebe stanuli Martin Brunner a Jaroslav Šindler, tudíž flétna a kytara, nic víc, nic míň!  A ti pánové si náramně rozuměli! Zahájili Afro Blue, kterou proslavil John Coltrane, a bylo mi jasné, že to bude ono, že muzikanti jsou ve formě, že jsou naladěni na stejnou vlnu. Brunner je
podle mne náš nejlepší flétnista (Stivín promine), "špiní" svůj nástroj nikoli samoúčelně a využívá jeho potenciál do posledního dechu, Šindler je typem "vhledového" kytaristy, jakým byl například Wes Montgomery (hraje i technicky podobným způsobem), který i v sólech dokáže zahušťovat zvuk, přičemž ale nepřestává ctít melodii, rozvíjí motiv a posluchače vždy překvapí. Zazněly všechny jejich zásadní fláky z desky Stará cesta, jako např. All Blues, Medvědí tanec, Khumbu, St.Thomas, Red Baron a nádherná balada všech balad Footprints, hraná až bluesově, proti čemuž by jistě autor Wayne Shorter ničeho nenamítal. Také Memphis Underground, tu slovutnou mannovku, vystřihli
oba protagonisté  s nepřekonatelnou improvizační potencí a svébytně pospolným způsobem jazzmanů na vrcholu jiskřivé slasti. Bravo! A díky!

JAN HOCEK

JAZZ JAKO SEN DO HRADCE KRÁLOVÉ VEŠEL
První den královéhradeckého festivalu Jazz Goes To Town, v pondělí 15.října, se v Draku (divadle) jako první účinkující představil mezinárodní LUBOŠ SOUKUP QUARTET, jenž představil hlavně materiál ze svého debutu Beyond The Borders plus tři novinky. Za piánem se objevil místo Švéda Němec Christian Pabst, jinak zůstal...a sestava nezměněna:
u kontrabasu rozevlátý Švéd Joel Illerhag, za bicími na první pohled nepřístupný Dán Morten Haesum, samozřejmě lídr a introvert s tenorem a sopránkou a jako host neméně introvertní kytarista David Dorůžka. Otevírákem byla kompozice Cosmic Altar, poté lloydovská Folk Song s nádherným kytarovým antré, a bylo to ve vzduchu a všude vůkol! Noření,
splývání, vzývání, nadechnutí, třeštění...Lubošovy skladby jsou jeho dětmi, mazlí se s nimi, dokáže do nich vdechnout sebe sama, snad se dostává i do rauše, přesto se od svých spoluhráčů neodděluje, ti však nemohou ani na vteřinu polevit. A ten konglomerát bubeníkovy tvrdosti, přesto citlivosti, basákovy rozpínavé vynalézavosti, přesto údernosti,
a pianistovy až cageovské duchovnosti, přesto swingování, s projevy těch nejniternějších stavů saxofonisty neobyčejně silně, protože emotivně funguje! Navíc měl Dorůžka více prostoru než na nahrávce, a tak dokázal, že je opravdu výjimečným kytaristou, dokonce v závěrečném kusu Escape vystřihl bravurní sólo v celé emotivní škále, od ztišeného
ponoření až po extázi. Síla kvarteta, respektive kvinteta, se projevila ještě ve větší míře v oněch třech novinkách: Smoke
(inspirované stejnojmenným filmem), kde Soukupův tenor evokuje vskutku dým a zvuk je lehounký a tetelivý, ve Vnitřním oku (už ten název leccos naznačuje!) s klavírním úvodem, jenž připomínal Cageovy experimenty s preparací, a hlavně v trojdílné kompozici Sen (Létání, Země, Laguna), úžasném hudebním uchopení skutečného autorova snu, v němž figuruje také jeho otec, tudíž jde o niterný prožitek nezměrného citového zabarvení. Soukup a jeho spoluhráči to "tam" dostali! Původně jsem chtěl další koncert vzdát. Měl jsem pocit, že ten předchozí zážitek musím nějak vstřebat, vyrovnat se s ním. A to je vlastně také určitý "nedostatek" Soukupova jazzu. Ne, že by ta muzika nebyla hrána s radostí, o to nejde. Jde o to, že já jako posluchač jsem byl "vyčerpán", přemíra emocí a komplikovanosti slyšeného ještě čekala na rozšifrování, byl jsem "uvržen" do snu, i když krásného...Ale slovo MUFF mělo naštěstí navrch. A to, co se pod tím
slovem skrývalo, mi doslova vyrazilo dech! Na pódiu Springfield Clubu tahle parta zněla ještě lépe než na svém
debutovém, dva roky starém CD! O to více se těším, až spatří světlo světa jejich deska nová, právě chystaná. Doufám, že ten jedinečný, přesto mně tak důvěrně známý zvuk do té stříbřité placky dostanou! Oním známým zvukem jest jazz-rock, výbušný a emotivní, ten, kterým nás přibíjeli k židlím takoví Weather Report, Return To Forever či Herbie Hancock z poloviny 70.let. V případě Muff okořeněný samply a vůbec elektronikou, již zhmotňuje Jakub Zitko, také psychedelií a zappovským vtipem. Bubeník Roman Vícha by mohl zfleku doprovázet Boba Marleye, baskytarista Jakub Vejnar působí nenápadně, ale tvrdí to řádně, kytara Jiřího Šimka s těmi všemi hejblátky a fujtajblovými lucerničkami kouzlí, drtí, hladí, muchluje, střílí, vybuchuje. Lídr Marcel Bárta s tenorem a sopránkou (škoda, že zde neužívá basklarinet, on naň moc a
moc umí!) je také introvert jako výše zmíněný Luboš Soukup, ale "nebojí se to přiznat", jak se vyjádřila moje naprosto unešená žena. Zpod jeho zavřených očí tryská neskutečná energie, emoce nadoraz, které však nabíjejí, nevyčerpávají! Doslova orgasticky vyzněly fláky jako Pass for Joe, Pejsek, Tancuj tancuj tancuj, Plastic people (Zitkova poklona Plastikům) a Rosemary má zrcátko, v kompozici Návrat se pak ve ztišení odehrávalo drama cesty zpět... Takových návratů jen houšť a přehršel!
JAN HOCEK